 |
 |
|
Není
jednoduché a snadné naplnit křesťanské doporučení z titulku.
Dokonce je v určité fázi vyrovnávání se s neštěstím
přirozené, když chceme od starostí utéct, uniknout jim,
odmítnout je. Setkat se s těmito situacemi, když je nám 15
nebo 20 let, a porozumět jim, to je hodně náročné. Naše
pozornost je v tomto věku zaměřena na hledání svého místa
ve světě, poznání sebe sama, kontakty s vrstevníky –
a rodinné situace se nás mnohdy dotýkají jakoby mimochodem
nebo poněkud okrajově, zejména pokud v rodině všechno do té
doby, než těžkosti začaly, fungovalo bez větších problémů a její
členové drželi pospolu.
Jsou ovšem obtíže různého druhu. Některé jsou dokonce „nutnou“ součástí vývoje rodiny a někdy způsobují krize, které napomáhají rodině jako celku i jejím jednotlivým členům na cestě do nových životních stádií. Jedním z takových přirozených vývojových období je i dospívání dětí, kdy se mladí odpoutávají od rodičů a rodiče se připravují na „prázdné hnízdo“.
I tyto přirozené životní zkoušky jsou náročné a ne vždy se rodinám daří jimi procházet „bez šrámů“. V rodinách se ale setkáváme ještě s jinými břemeny – nevyléčitelnou nemocí, narozením dítěte s handicapem, úmrtím, autohavárií, rozvody, drogovou závislostí, nezaměstnaností... Možná znáte ze svého okolí nějakou rodinu, která se do takové situace dostala. Zkuste si jen představit, co to pro její členy znamená. Nebo takovou zkušenost znáte ze svého vlastního života?
Předem není snadné určit, zda takové zkoušky rodinu stmelí nebo rozdělí. Když se ptám ve své profesi lidí v krizi, co jim pomáhá, aby těžkou situaci zvládli, nejčastěji slýchám tyto věty: „Potřebuji, aby mi někdo rozuměl.“ „Nemůžu to unést sám, potřebuji se o někoho opřít.“
Zní to vlastně dost jednoduše, ovšem realizace není tak snadná. Jde o vyrovnání se se ztrátou, nenaplněným očekáváním, zklamáním, ohrožením plánů atd. Vyrovnat se s tragédií chce svůj čas. Je dobré znát určité zákonitosti, jimiž prochází každý, kdo zažije nějaké neštěstí:člověk odmítá to, co se stalo – jako by znělo: „nemohu tomu uvěřit“
uzavírá se do izolace¬prožívá silné negativní emoce: zlost a hněv
smlouvá – snaží se najít nějaké východisko, příp. jiný pohled na situaci
prožívá smutek a depresi ¬přijímá situaci, smiřuje se.
Zkušenost
ukazuje, že těmito stádii prochází každý, koho se neštěstí
týká.
Popsaný proces smíření je zdánlivě jednoduchý, ale může trvat dost dlouho a probíhat u jednotlivých členů rodiny různě rychle (nebo spíše pomalu). Během procesu má svůj význam uvědomění si toho, že starost máme v rodině všichni, že ji prožíváme společně, i když každý třeba trochu jiným způsobem. Bývá užitečné podívat se na neštěstí také očima ostatních, dát jim najevo, že jim rozumíme (pokud tomu tak je), nebo že je sice nemůžeme pochopit, ale i tak nám na nich záleží, máme je rádi. Měli bychom si ovšem dát pozor na různé manipulace, které v druhých vyvolávají pocit využití nebo spíše zneužití situace.
Také bychom měli mít na mysli, že rodina jako systém vztahů má své zákonitosti – a zároveň je každá rodina originální (tím, kdo ji tvoří, jakou má historii apod.). Vzít na sebe břemeno druhého – to zkouší náš vztah, naše porozumění jemu, to, zda ho mám ráda, i kolik toho unesu já sama.
Je dobré být vnímavý, všímavý, mluvit o tom, co se s námi děje, dát druhému najevo, že jsme s ním, ale také ve vhodnou chvíli mlčet. Když celý proces vyrovnávání se trvá dlouho (a délka je hodně individuální záležitost), nebo když máme pocit, že už to není k unesení, je dobré se obrátit na někoho mimo rodinu, komu důvěřujeme, včetně profesionálů (linky důvěry, krizová centra, psychologové). Nikde přece není psáno, že jen v rámci rodiny máme břemena unést...
Jsou ovšem obtíže různého druhu. Některé jsou dokonce „nutnou“ součástí vývoje rodiny a někdy způsobují krize, které napomáhají rodině jako celku i jejím jednotlivým členům na cestě do nových životních stádií. Jedním z takových přirozených vývojových období je i dospívání dětí, kdy se mladí odpoutávají od rodičů a rodiče se připravují na „prázdné hnízdo“.
I tyto přirozené životní zkoušky jsou náročné a ne vždy se rodinám daří jimi procházet „bez šrámů“. V rodinách se ale setkáváme ještě s jinými břemeny – nevyléčitelnou nemocí, narozením dítěte s handicapem, úmrtím, autohavárií, rozvody, drogovou závislostí, nezaměstnaností... Možná znáte ze svého okolí nějakou rodinu, která se do takové situace dostala. Zkuste si jen představit, co to pro její členy znamená. Nebo takovou zkušenost znáte ze svého vlastního života?
Předem není snadné určit, zda takové zkoušky rodinu stmelí nebo rozdělí. Když se ptám ve své profesi lidí v krizi, co jim pomáhá, aby těžkou situaci zvládli, nejčastěji slýchám tyto věty: „Potřebuji, aby mi někdo rozuměl.“ „Nemůžu to unést sám, potřebuji se o někoho opřít.“
Zní to vlastně dost jednoduše, ovšem realizace není tak snadná. Jde o vyrovnání se se ztrátou, nenaplněným očekáváním, zklamáním, ohrožením plánů atd. Vyrovnat se s tragédií chce svůj čas. Je dobré znát určité zákonitosti, jimiž prochází každý, kdo zažije nějaké neštěstí:
Popsaný proces smíření je zdánlivě jednoduchý, ale může trvat dost dlouho a probíhat u jednotlivých členů rodiny různě rychle (nebo spíše pomalu). Během procesu má svůj význam uvědomění si toho, že starost máme v rodině všichni, že ji prožíváme společně, i když každý třeba trochu jiným způsobem. Bývá užitečné podívat se na neštěstí také očima ostatních, dát jim najevo, že jim rozumíme (pokud tomu tak je), nebo že je sice nemůžeme pochopit, ale i tak nám na nich záleží, máme je rádi. Měli bychom si ovšem dát pozor na různé manipulace, které v druhých vyvolávají pocit využití nebo spíše zneužití situace.
Také bychom měli mít na mysli, že rodina jako systém vztahů má své zákonitosti – a zároveň je každá rodina originální (tím, kdo ji tvoří, jakou má historii apod.). Vzít na sebe břemeno druhého – to zkouší náš vztah, naše porozumění jemu, to, zda ho mám ráda, i kolik toho unesu já sama.
Je dobré být vnímavý, všímavý, mluvit o tom, co se s námi děje, dát druhému najevo, že jsme s ním, ale také ve vhodnou chvíli mlčet. Když celý proces vyrovnávání se trvá dlouho (a délka je hodně individuální záležitost), nebo když máme pocit, že už to není k unesení, je dobré se obrátit na někoho mimo rodinu, komu důvěřujeme, včetně profesionálů (linky důvěry, krizová centra, psychologové). Nikde přece není psáno, že jen v rámci rodiny máme břemena unést...