Film  
Good Bye, Lenin!
Mirka Fůrová
 
Trochu pochybuji, jestli o tomhle filmu dokážu napsat. Jak jednoduché se zdá psát o historii, ale co když je to historie docela mladá, řekněme tak necelých 30 až 15 let? Píše se rok 1978 a kosmonaut NDR Sigmund Jähn letí do kosmu. Kdo pamatuje, dá mi za pravdu, jak zdůrazňované byly úspěchy socialistické vědy ve věci letů do vesmíru a zároveň i vzrušující, podobně i pro malého Alexe. Nebyl Tolkien, Harry Potter a další „senzace“, nové světy to byl jen ten nad námi.
     Ten film je vlastně Alexovou kronikou, ve které vypráví příběh své rodiny na pozadí společenských a politických událostí. Ke komičnosti napomáhá podání děje v krátkých etudkách. Tak jsou nedávné historické události komentovány odpovídajícími zážitky hlavního hrdiny, ty jsou podány s humorem vyznívajícím parodicky až černě. Tak například hlavní hrdina hrající si v dětství na kosmonauty, se stane elektrikářem a v nové kapitalistické společnosti pak zapojuje televizní satelity.
     I když je to hlavně příběh Alexův, on sám ho sděluje jako vyprávění o svojí mámě, která se vyrovná s emigrací svého muže tak, že se upřímně upne k rozvoji socialistické NDR. Jenže dějinné události se řítí svým směrem, lidé rozbíjejí zdi a spojují rozdělené státy. Právě v té době dostane Alexova máma infarkt a upadá do několikaměsíčního kómatu. Když se probere, Alex se rozhodne v rámci jejího zdraví zatajit jí změny, které se udály, a k tomu přiměje i svoji sestru, dívku i lidi z okolí. Film tak na paradoxních situacích, které díky Alexově mystifikaci vznikají, ukazuje kontrast mezi raným kapitalismem, ne vždy růžovým, a snad o to sympatičtější ale také nereálnější utopií o vítězícím socialismu.
     Říkám-li, že je to kronika, pak nepochybujte, že je to také o tajemství, které přispívá vykreslit nedávnou dobu. Že se to autorům podařilo, dokazuje také ocenění na festivalu evropských filmů EFA Awards 2003 za nejlepší film, herecký výkon a scénář a hlavní ocenění od diváků.
 
Hudba  
Karel Vepřek podruhé
Petr Wagner
 
„Propastná je blízkost, která vidí spásu i ve zjevení kostitřasu,“ zpívá se v jedné písni alba s tajemným názvem Artinodhás. Nalézat bohatství v prostotě a jednoduchosti – to dává bez patetického gesta smysl jen u mála nahrávek. Už první album Karla Vepřeka pro Indies bylo v tomto směru ukázkovým příkladem, po delší době tu máme další – což je náramně dobře. Písničkářovy jednoduché doprovody a charakteristicky posmutněle vypravující hlas jsou ale tentokrát základem, na který jsou navázány další vrstvy – pro Artinodhás je charakteristická především náladotvorná kytara Reného Pařeza (dlouhou dobu jsme ho mohli vídat se Šarközi). Propojení obou stylů hry svým způsobem připomene spolupráci Pavly Milcové s Peterem Binderem na desce Tarzan Pepé, ale ne prvoplánově. Karel spíše než na živelnost sází na repetitivní motivy a René vědomě nepovoluje náběhům na jazzrockové čepýření se, více se snaží podmalovat atmosféru, která je daná. Tím je možná spojení těchto dvou muzikantů ještě těsnější, než v případě známého dua Milcová a Binder. Jako barvu navíc Vepřek využije i tahací harmoniku a příčnou flétnu (Kateřina Linhartová), což je přesně tak akorát, aby na ploše alba udržel po celou dobu jednotnou náladu a zároveň nenudil. Ačkoliv – když člověk pozorně poslouchá texty, neměl by se nudit v žádném případě. Vepřek i tentokrát ukazuje schopnost vkusně zhudebnit své oblíbené autory (Kolmačka, Reynek) a obstojí, i když přihodí nějaký vlastní text. Kolik takových dobrých písničkářů naše folková scéna má?

Bratrstvo 6/2004