MILÁ ELIŠKO!

Tvůj poslední dopis mě uchvátil. Moc krásné a podnětné. Ale neodpovědělas mi na otázku, šibalko, proč si o sobě všechny milé a inteligentní ženy myslí příliš málo. Píšeš o nejhezčích nožkách sezóny. A co Ty? Je na tobě co obdivovat. Přiznáš (si) to? Nejde jen o tělo – jednou jsem takhle poočku obdivoval čísi krásné křivky, a pak jsem uslyšel zakrákorání adresované kamarádce: „Nó tý vole a já mu pám ti hrabe nebo có?” Tfuj.
Vzpomněl jsem si, jak jsi v souvislosti se svatbou psala o tom „nechápání” ze strany vrstevnic. Jedna kamarádka si nedávno posteskla, jak jsem byl jediný, kdo jim k svatbě radostně blahopřál – že je ostatní jen odrazovali. Markétka přitakávala, že zažila to samé. Tak jsme uvažovali, jaký je vážný rozdíl mezi tím žít spolu a být manželé. Co myslíš? Dá se to už s odstupem jednoho roku říci?
Teď jsem se přistihl, že bych si chvílemi chtěl říct něco jako : „No, koneckonců nejsme ještě manželé, tak co bych to řešil.” (V souvislosti s chutí sbalit si batoh a na pár dní vypadnout ode všech pryč.) Takové hloupé alibi je to jediné, co nemám. Ale získal jsem s odpovědností za Markétku zároveň její sílu a zodpovědnost za mne. To je hodně. Kus sebe dáš, celého člověka dostaneš.
Mám pocit, že lidé podvědomě touží po tom, aby měli nějakou jistotu „navždy” nebo alespoň až do smrti. Důchod, dům, zdraví. Že na sebe zároveň nechceme brát zodpovědnost až do smrti, je trochu problém. Všechno je to koneckonců hrozně nejisté. Jediné, co můžeme mít doopravdy nadosmrti, je věrnost. A v tom je krásná jedinečnost manželství – i jako obraz Boží věrnosti a lásky. Ta vydrží, i když se ten pozemský obraz naneštěstí pokazí. Hmm, stává se ze mne myslitel. To já jenom, aby mne nemrzelo, že se většinou já rozervaně ptám a Ty moudře odpovídáš. :o)

Měj se krásně a kveť jako ty jabloně,
Šimon
 
STAV: SVOBODNÝ
 

 
 
MILÝ ŠIMONE,
 
Tvůj dopis mi udělal velikou radost! Nejen, že mi mluvíš z duše, ale umíš tak rozkošně lichotit! Ale abych se zase nevyvlíkla z odpovědi na otázku, proč si milé a inteligentní ženy o sobě myslí příliš málo. Chtělo by se mi odpovědět: „Já nevím, zeptej se některé! „Ale budu mluvit vážně. Možná jsou tak vychované, možná že jejich inteligentní a milé matky je vedly ke skromnosti a možná taky, že čím je člověk inteligentnější, tím víc si je vědom svých nedostatků. A možná je to falešná skromnost.
Můžeš si vybrat…
Co se týče Tvého zamyšlení nad rozdílem mezi být spolu a být manželé: mluvíš mi z duše. Moc se mi líbí tohle: „Jediné, co můžeme mít nadosmrti, je věrnost.” Víš, že pracuji v nemocnici. Lidé mi povídají o svých bolestech a někdy je přetěžké tu tíhu unést. Právě dnes se mi jedna paní svěřila, že si její muž po čtyřiceti letech manželství našel milenku. Ona je teď sama se svou nevyléčitelnou nemocí. Lhala bych, kdybych tvrdila, že něco takového slyším poprvé, že je to neobvyklé. Jen v okruhu mých kamarádek vím hned o několika případech, kdy si tatínek našel ve svých padesáti letech nějakou paní. Děsí mě to, bolí mě to a nevím si s tím rady. Jediné, co k tomu mohu říci je, že pevně věřím, že se mně a Karlovi nic takového nestane. Že slib, který jsme si vzájemně dali, budeme o to intenzivněji vnímat, oč více nám někdy bude zatěžko s tím druhým vydržet. A nedělám si iluze, že někdy, možná až za dvacet let, co já vím, nepřijdou chvíle, kdy bude mít jeden z nás pocit, že už nemá sílu jít dál vedle toho druhého.

Pozdravuj svoji krásnou a milou ženu.
Eliška
 
STAV: SVOBODNÁ
 

Bratrstvo 6/2005