BEREME, CO JE
Olcha Ferjenčíková

Babička obrátila na plotně lívanec a řekla, že už táhneš, Felix! Dědeček v padesáti je dosud líbivý, ale nesluší mu cholerický temperament, protože má chabou slovní zásobu. Tedy - nadávat košatější češtinou se nenaučil a německy pozapomíná. Jednu stranu rodiny malé Pavly totiž tvoří vídeňští Češi, přesvědčení komunisté. Do Československa přišli po válce o vlastní vůli. Dnes se ale tísní v bytě bez koupelny se svou rozvedenou dcerou a vnučka jim jen připomíná její nevydařené manželství - podobně jako každodenní realita upomíná na nezdařený pokus o socialistický ráj.

Román Věry Noskové můžeme přirovnat ke Škvoreckého Zbabělcům - je to skvělá generační výpověď o dospívání na (jiho)českém maloměstě 50. a 60. let, psaná ale z dívčího pohledu a taky s velikým odstupem. Autorka se narodila r. 1947 a po absolvování gymnázia se živila např. jako dělnice, cukrářka, servírka či vychovatelka. Až po revoluci se začala věnovat žurnalistice a psaní a vydávání knih.

Bereme, co je, objev roku 2005, stručně a přitom básnicky vynalézavým jazykem přiblíží atmosféru rodiny ovládané despotickou matkou, podruhé provdanou za podpantofláka, který se nechá přimět i ke vstupu do strany, aby měl klid. "Kukaččí" Pavla se stahuje do sebe a tráví čas buď u knížek, nebo po hospodách a s chlapci; nejdůležitější pro ni ale je nepřítomný otec. Ostatně pokřivené rodinné vztahy jako kdyby byly metaforou celé doby, kdy si ani přátele nemůžete příliš vybírat, protože už jsou "předtřídění" postojem k režimu. I naše hrdinka bere, co je, pátrání po svém skutečném zploditeli se však nevzdá. Přečtěte si o něm ale už sami - podobně jako o době, o níž bychom se měli učit a ne na ni zapomínat.
 
 
RECENZE
 
 

 
 
SVATÝ JAZZOVÝ PROSŤÁČEK
Samuel Titěra
 
„Já jsem tak rád, že se mi to líbilo! Je to zbožné a nesmrdí to kadidlem.“ prohlásil prý arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek, když mu Honza Novák, jeden z jeho farníků, přinesl k prohlédnutí vlastní veršované legendy o svatém Františku. Otec opat v tom nebyl laikem, jeho vlastní básně samy stojí za pozornost. Nakonec se laskavý hlas Anastáze Opaska objevuje i na desce Úsměvy sv. Františka, na kterou Jan Křitel Novák legendy natočil jako jazzové písničky za doprovodu dixielandové kapely Bridge Band.
„No jo, vy jste ale ti antipapeženci, co svatý nemůžou vystát, že jo?“ povídal mi autor, když jsme si kvůli jeho písničkám dali sraz u piva. Je hrozná škoda, že na tom něco je. Když už někdo zavádí hovor na rozdíly mezi katolíky a protestanty, je „uznávání“ svatých a Panny Marie jednou z nejzmiňovanějších věcí. Ani mimo evangelické kruhy to však svatí nemají jednoduché. Snaha odstranit vše „nepodložené“ a „smyšlené“ dělá z legend slovníková hesla typu „narodil se, žil, prý činil zázraky, prý byl obdivován, zemřel“. Nad nimi pak je skutečně možné ohrnovat nos. A přitom jde zvláště u starých legend o krásné příběhy, ze kterých si lze odnést lecjakou inspiraci – jsou pravdivé nehledě na to, jestli se udály.
J. K. Novák spojil zdánlivě neslučitelné: středověkou tradici s jazzovými synkopami. Tím ovšem vrátil příběhům o svatém prosťáčkovi Františkovi a jeho poučením lidovost, přirozenost a autenticitu. Text ale zůstává na vysoké jazykové úrovni, svěží a přitom silnějšími slovy kořeněná spisovnost je jednak úctyhodná, jednak náramně zábavná. Další předností Úsměvů je, že nejde o zhudebněné artistní básně či prózu, ale o písničky vyrostlé organicky jako jeden celek. Kdyby nebyl muzikantem, může být J. K. Novák z fleku potulným středověkým kazatelem. CD je k dostání na http://www.volny.cz/bridgeband/ a některé z písniček vyjdou i v Bratrstvu.
 
 
RECENZE
 

Bratrstvo 4/2006