ZNOVU BYCH MU RUKU PODALA
Ema Susová

Babiččin rodný dům v Liberci považuji za svůj druhý domov. Jezdili jsme k naší babičce, paní Emilii Veverkové, téměř každý víkend. Stoupali jsme po schodech a babička nás ve dveřích halasně vítala: „Nazdáár, nazdáár !“.
Scházela se tu celá naše široká rodina. Běhaly jsme s mými sestřenicemi po celém domě, krásné tajemné půdě a zahradě. Pamatuji si, jak jsem ráda poslouchala její vzpomínky a vyprávění. Prožila dlouhá těžká období. Její muž Dr. Josef Veverka, sociální demokrat, novinář a poslanec v poválečném národním shromáždění, byl několikrát během jejich manželství vězněn. Nejprve za okupace. V té době také zemřel jejich první syn Vašíček. Pak byl v 50. letech ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotí. Babička, původním povoláním učitelka, už nikdy učit nesměla.
Jejich manželství trvalo 34 let. Z toho její muž strávil 17 let života v nacistických a komunistických věznicích. Prošel 33-ti věznicemi a koncentračními tábory.
Dnes je babičce 95 let. Scházíme se u ní dodnes. Bývá nás i kolem třiceti. Přes všechny těžkosti a hrůzy, které prožila „…bych znovu Josefovi svou ruku ke společnému životu podala.“, píše v závěru své knížky vzpomínek. Je to obdivuhodná žena.

Babi, pocházíš z velké rodiny. Byla jsi nejmladší z pěti sester. Vzpomínáš si, na co jste si v dětství s oblibou hráli?

Protože jsem byla nejmladší, byla jsem hýčkána jak sestrami tak rodiči. Sestry byly o 9 až 14 let starší a měly už jiné zájmy. Většinou jsem byla odkázaná sama na sebe. Ráda jsem pobíhala po dvou velkých zahradách. Nejraději jsem si hrála v květinové zahradě, kde jsem se mohla houpat na houpačce. O hračky jsem moc nestála. Na jaře jsem cvrnkala kuličky do důlku nebo běhala za dřevěným kruhem, který jsem roztáčela klacíkem.

Jaké jsi měla životní plány a představy o budoucím životě po maturitě na učitelském ústavu v Jičíně v roce 1932?

Těšila jsme se, jak budu vyučovat na některé obecné škole. Byla ale nouze o volná místa, takže jsem začala vyučovat až 15. listopadu v Heřmanové Městci jako výpomocná učitelka za onemocnělého učitele. Padesát žáčků první třídy se na mě důvěřivě dívalo a já nevím, jestli jsem si tehdy dost uvědomovala tu velkou odpovědnost. Samozřejmostí bylo, že jsem se za místem musela daleko stěhovat. Byla bych přijala zaměstnání i na Slovensku.

Kde a jak jsi se seznámila se svým mužem?

O prázdninách roku 1937 jsem jela navštívit sestry do Liberce. Sestra Riči byla dobrá organizátorka všeho dění. Každý den jsme měli jiný plán. Jeden večer jsme se dvěma švagry šli do nově zřízené kavárny Imperiál. Když jsme se usadili, od dveří přicházel velmi pěkný muž s mladší dívkou.V tom vyskočil můj švagr, který se s Dr. Veverkou znal a pozval ho k nám ke stolu.Tančili jsme spolu při náladové hudbě kavárenského orchestru. Druhý den jsme se sešli znovu. Třetí den večer mě Josef požádal o ruku. Byla to láska na první pohled. Mně bylo tenkrát 25 let a Josefovi 34 roky.

A co na to tvoje maminka?

To byl těžký úkol seznámit maminku s mým úmyslem. Vzala jsem si na posilu Riči a jeli jsme do Jičína, kde maminka tehdy bydlela. Když jsem jí to oznámila, ptala se, jak dlouho se známe a já řekla týden. Matka nemohla zprvu uvěřit, že se chci vdávat po týdenní známosti. Zůstala ohromena a pak řekla: „To musí být nějaký blázen nebo dobrodruh!“ Celou noc jsme nespaly. Chvilku plakala maminka a říkala, že si myslela, že se budu věnovat svému povolání. Chvilku jsem plakala já, protože jsem si chtěla prosadit svou. Až k ránu Riči rozhodla, že bude nejlepší, když maminka pojede do Liberce, aby Josefa poznala. Mezitím moje další sestra Pepi uspořádala večeři a pozvali jsme Josefa. Mamince se hned zalíbil. A ještě ten večer jsme domluvili datum svatby. Brali jsme se pět týdnů po seznámení 24. srpna 1937.

V roce 1938 jste jeli na svatební cestu do Paříže. Jak na tebe tehdy Paříž zapůsobila?

Ještě před svatbou jsme si naplánovali výlet do Paříže, a tak o prázdninách roku 1938 jsme se vydali na opožděnou svatební cestu. Maminka nám dala peníze na nábytek a my jsme si dali 10 tisíc stranou. Protože Josef po promoci studoval rok na Sorbonně, a o Paříži mi vypravoval, moc jsem se těšila. Ubytovali jsme se v Latinské čtvrti, v malém penzionu a užívali si Paříže. Tenkrát byly tři franky za korunu.Byli jsme mladí a zamilovaní. Tak trochu jsme zapomínali na situaci doma, kde již panovala rozbouřená atmosféra vlivem Henleinovy strany.
V Paříži právě probíhaly oslavy dobytí Bastily a Josef, jako novinář, po slavnosti, kam jsme byli pozváni, se zde setkal se známým redaktorem ČTK. Společně jsme se vydali po večerní a noční Paříži. Josefův kolega navrhl podívat se do jednoho nočního podniku. Já byla hned pro. Starý Číňan s copánkem s úklonami přinesl mátový čaj. Ozýval se monotónní zpěv. Později jsme sestoupili po schodech dolů. Bylo tu šero a dusno. Podél stěn byly vidět ležící nebo sedící postavy na polštářích, kouřící nějaké dýmky. Pochopili jsme, že jsou to kuřáci opia. Ani jsme se moc nerozhlíželi a rychle hledali východ. Litovala jsem své všetečnosti.

Tvůj muž byl pak dlouhá léta vězněn. Kde jsi brala sílu, když ti bylo nejhůř?

Tehdy v té těžké době si ani člověk neuvědomoval v jakém žije nebezpečí, co se na něj valí. Když ho zatklo gestapo poprvé, měla jsem 5ti měsíčního Vašíčka. Po dvou letech v roce 1942 se Josef z německé káznice vrátil. Za tři týdny po jeho návratu náš Vašíček zemřel. Lékař u něj zjistil zápal mozkových blan. Nebylo dost účinných léků. Nemohli jsme mu pomoci. Bolest nad jeho ztrátou aspoň trochu mírnilo vědomí, že jsme byli s manželem zase spolu a mohli se v zármutku jeden o druhého opřít a utěšit se. V roce 1944 byl gestapem zatčen podruhé a propuštěn až ke konci války.
Od malička mne moje maminka vedla k večerní modlitbě, a tak po celou dobu mého života mne modlitba dávala sílu a trpělivost. Již v tu noc, když v roce 1950 Josefa znovu sebrali a já zůstala sama se svými čtyřmi malými dětmi, jsem celou noc svítila a do rána neusnula. Věděla jsem, že se můžu obrátit jen k Bohu.
V roce 1954 jsem byla přijata do sboru evangelické církve v Nymburce, kde jsem také nacházela útěchu a sílu.

Babi, co tě přivedlo k tomu napsat vzpomínky?

Hodně přátel mě nabádalo k tomu, abych vzpomínky sepsala. V 50. letech jsem začala psát, ale nedokázala jsem pokračovat. Stránky se dostaly do rukou mých dětí. Říkaly, mami, měla bys pokračovat. V roce 2002, v 90-ti letech jsem se k nim vrátila a dopsala je.
 
 
ROZHOVOR
 
 

Bratrstvo 1/2008