... V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO
Aleš Mostecký

Zvon na věži několikrát zacinkal. Otevřely se dveře kostela a pomalu z nich vyšel hlouček starších paní. Partička „-náctiletých“ si je z nedalekého parku změřila značně pohrdavým pohledem.
„Chápete to, jak může ještě dneska někdo věřit na Boha?“ „No jasně, je to nesmysl a žvást pro pár starejch babek, koukni na ně.“ Z očí ještě chvíli srší výsměch, ale pak už jejich pozornost plně opět upoutal plán večerní akce.

O několik hodin později:
Policejní cela byla malá, studená a temná. Sedmnáctiletý mladík sedí na pryčně s hlavou v dlaních. Brečel, ale nikdo z kámošů ho neviděl, tak co. Uvnitř v hlavě mu víří zážitky dnešního večera. Majáčky, ostrý zvuk policejních sirén. Ruka zkroucená za zády. Při pomyšlení na to ho znovu ostře zabolela. A pak výslech: „Jméno, příjmení ...“ A jak se ten policajt šklebil: „Ale, ale, to teda tatínek nebude mít radost.“ To určitě nebude, kur...!
V tom mu v hlavě zableskla naděje, jakoby někdo rozsvítil do tmy žárovku, a chtělo se mu zařvat do ticha: „Tati!“
No jasně, že mu to nedošlo dřív. Táta. To je naděje! Asi jediná v tomhle srabu. Ten mě v tom nenechá. Co by to bylo za tátu? Určitě něco podnikne. Je to přece podnikatel. A úspěšnej! Kdyby neseděl v týhle díře, asi by se té povedené hříčce i zasmál. Jeho myšlenky se rozeběhly dál. Koho asi táta zná? Co ho to bude stát, aby mě z toho vysekal? To asi nebude levný. Bude naštvanej? Dostanu zaracha a naložený nějaký povinnosti? Tak ať! Táta pomůže, on určitě něco zmůže, i když já jsem v koncích. Já už budu sekat dobrotu, to ti slibuju. Jsi asi jedinej, tati, kdo pro mě může něco udělat, když já to takhle zbabral. Co bych si bez tebe vůbec počal? Tati, tati, já ti věřím! Moc, moc!
 
 
COŽE, BOŽE?
 

Bratrstvo 2/2008