BUDDHISMUS A NÁSILÍ
Pavel Hošek

Ze všech světových náboženství je právě buddhismus nejméně slučitelný s násilím. Mírumilovná, holubičí povaha jeho zakladatele Gautamy Buddhy se odráží v laskavém úsměvu na jeho vyobrazeních. Ze starší indické tradice Buddha převzal zásadu ahinsá, neubližování živým tvorům, a učinil z ní úhelný kámen etiky. První z Pěti zápovědí buddhistického morálního kodexu je právě neubližování, a vztahuje se důsledně nejen na lidi, ale i na mimolidskou přírodu, proto jsou buddhisté z velké většiny vegetariány. Ano, v buddhismu a jenom v něm platí: ahinsá paramo dharma: nenásilí je nejvyšší zákon. Proto je nejdůležitější buddhistickou ctností karuna, soucit se všemi trpícími tvory. Boddhisattwové, svatí Buddhovi následovníci, činí soucit ústředním principem svého života: v láskyplném soucitu s druhými se dokonce zříkají nirvány a obětují svůj život i své duchovní zásluhy ve prospěch nevědomých tvorů.
Také vůči názorovým rozdílům se buddhističtí učenci staví mírumilovně. Vypracovali pozoruhodný model přátelského spolužití navzdory názorovým odlišnostem. Tento model „tolerance v rozmanitosti“ znázorňují Buddhovi učedníci dvěma slavnými podobenstvími: zastánci zdánlivě neslučitelných názorů jsou jako nevidomí, kteří z různých stran ohmatávají téhož slona, nebo jako poutníci, kteří z různých směrů šplhají po svahu téže hory. Ano, zdá se, že v buddhismu násilí prostě nemá místa. Také mimořádně úspěšná buddhistická misie se vyznačovala naprostou mírumilovností: buddhistické mnichy zřejmě vůbec nenapadlo, že by k šíření svého učení mohli použít zbraně a armády. Přímo symbolicky můžeme tuto vnitřní kvalitu buddhismu sledovat na životním příběhu slavného krále Ašóky ze 3. století př. Kr. Tento zkušený válečník a hrdlořez prožil dramatickou konverzi k Buddhovu učení, od té doby zasvětil veškeré své panovnické schopnosti šíření Buddhovy nauky a láskyplné péči o své poddané.
I buddhisté se ovšem v dějinách dopouštěli bezpráví a násilných činů. Například na Srí Lance nebo v Thajsku buddhističtí mniši nejednou posvěcovali násilné a hrozné činy tamních politických elit. V Japonsku se některé školy zen buddhismu nejvíce ujaly mezi samuraji, tedy „japonskými rytíři“ a profesionálními vojáky. Slavná „asijská bojová umění“ ostatně pocházejí z kulturního prostředí určovaného právě buddhistickou tradicí. A některé školy japonského buddhismu, například Ničirenova sekta výlučného a elitářského charakteru, navíc posloužily zájmům japonského nacionalismu a imperiálních výbojů do okolních zemí.
Nejskandálnější případ „buddhisticky motivovaného násilí“ pochází z roku 1995: jedná se o vraždění nevinných civilistů v tokijském metru. Šókó Asahara, samozvaný guru sekty Óm šinrikjó, tehdy zorganizoval sérii atentátů na náhodné cestující. Odvolával se přitom na koncepci foa z tradice tibetského buddhismu: někdy je prý lépe usmrtit hříšného člověka, aby nadále nehromadil negativní karmu. Vražda je v tomto smyslu aktem lásky k bližnímu. Asahara tak jenom pokračoval v linii mnoha buddhistických mnichů ze Srí Lanky, kteří rovněž ospravedlňují krveprolévání v duchu karmického zákona, který vykládají vlastně jako zákon odplaty. Asahara navíc na základě podivné směsi buddhistického a křesťanského pojetí konce dějin tvrdil, že přichází finále střetu dobra a zla a právě proto je dnes namístě zabíjet.
Ano, ani nejmírumilovnější náboženství světa není chráněno před fanatiky a teroristy ve vlastních řadách...
 
 
NÁBOŽENSTVÍ A NÁSILÍ
 

Bratrstvo 8/2008