JIŘÍ SMRŽ
Benjamín Skála

Jiří Smrž se narodil v roce 1954 v Písku. Vystudoval geodézii na ČVUT, pracoval jako zeměměřič či meliorační dělník v Praze a v jižních Čechách. Zaměstnání ale střídá, ještě nedávno např. pracoval pro Šumavský národní park a další instituce ochrany přírody: sekal a sušil trávu, čistil potoky apod. Také pracoval jako hudební dramaturg jednoho soukromého rádia, ale znechutilo ho to a vrátil se k fyzické práci, která má jistě vliv i na jeho tvorbu. Po vysoké škole studoval také na tehdejší Lidové konzervatoři skladbu a textařinu.
S hudbou začínal již ve středoškolských letech, kdy byl členem folkové skupiny Zvoníci, pak byl nějakou dobu členem Minnesengrů (1985-1990) či bluegrassových Sem tam (1991-1993), na jejiž repertoáru se podílel i autorsky. Hrál tedy již na Portách v 70. a 80. letech. Do tohoto výběru jsem ho však přesto zařadil, neboť je téměř neznámým, i když v odborných kruzích velmi uznávaným autorem, první sólové album vydal až v roce 2001, často koncertuje na společných dvojkoncertech s Petrem Linhartem či Cainem (Caine občas hraje i jeho písničky) a je členem sdružení Osamělých písničkářů. Pozorný posluchač navíc v jeho písních slyší odraz jeho křesťanských postojů.
Do roku 2000 vydal několik málo známých alb. V roce 1988 vyšel singl Minnesengrů Mladý pán v klobouku/Otevři deštník nad mým srdcem s jeho písničkami, v roce 1991 pak deska skupiny Sem tam Na ostří nože, na které se výrazně autorsky podílel. Dva roky poté složil folk-rockové oratorium na texty básníka Ondřeje Fibicha Královna severních záseků. V roce 1988 také spolu s Minnesengry a Pavlínou Braunovou nahrál album Bílé místo, které ale nikdy nevyšlo (o jeho vydání po letech v malém nákladu se uvažuje).
V roce 2001 vydal první sólové album Dědičná krev, na které o čtyři roky později navázal albem Poslední láska. Díky tomuto již svým grafickým zpracováním mimořádnému albu (booklet spíše připomíná básnickou knižní sbírku), za které získal Anděla v kategorii folk&country, se stal Jiří Smrž poněkud více známým a častěji koncertuje. Letos by měla vyjít nová deska Kořeny. V roce 2003 mu také vyšla básnická sbírka Eurydika v uhelném dole.
Kromě oficiálních alb ale také nahrál několik demonahrávek, které jsou ale velmi obtížně sehnatelné a které vlastním jen díky souhře náhod. Jejich souhrnný název zní DEMOhubky – sklizeň z konce loňského milénia a obsahují 77 písniček v celcích Zbývá (1986-94), Některé písně (1997), Hraniční pásmo (1997), Dědičná krev (1998), Už (leden až srpen 1999) a Jestřábník (září až prosinec 1999). Některé písně z Demohubek vyšly i na oficiálních nosičích.
Jiří Smrž koncertuje sám s kytarou, za zmínku ale stojí jeho koncert z května tohoto roku, který odehrál s bluesovou formací Stará hlína Jiřího Smrže, kde ho doplňovali jeho přátelé Vojta Zícha (rezofonická kytara) a Jaroslav Jungmann (foukací harmoniky), se kterým hrál občas už v 80. letech v duu.
Jiří Smrž zpívá pateticky a naléhavě, což může být na škodu, on však zvládá balancovat na hraně, neupadá do kýče a jeho písně jsou velmi pravdivé, ať zpívá o svém nitru, či o svém okolí, např. v zatím nevydané písni o svých spolupracovních z Ukrajiny, kteří tu jsou odloučeni od svých rodin (lásko miluju tě strašně ale nemám komu to říct). Nevyhýbá se ani celospolečenským tématům, např. válce v Iráku (Teroristka či zatím nevydaná Jack a já). Zpívá i o krajině, např. v písních Horská Kvilda (odraz jeho práce na Šumavě) či Vysoké nebe, duetu nazpívaném s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.




 
 
UCHU PRO POTĚCHU
 
 

Bratrstvo 8/2008