NÁSILÍ A FANATISMUS
Pavel Hošek

V posledních letech dochází na celém světě ke strmému nárůstu náboženského terorismu.
V 90. letech otřásla americkou veřejností série atentátů proti potratovým klinikám, které zosnovali křesťanští teroristé. Další křesťanští teroristé vyhodili v roce 1995 do povětří vládní budovu v Oklahoma City. Zahynulo téměř 170 lidí. V roce 1994 postřílel židovský terorista v hebronské mešitě více než třicet muslimů, což byla odpověď na podobně hrůzné činy palestinských džihadistů. Sikhští separatisté v Indii spáchali v devadesátých letech sérii strašných teroristických činů. Hrozný atentát 11. září 2001 byl jenom jedním z celé řady útoků muslimských teroristů na symboly západní kultury. V roce 2008 dochází k protikřesťanským pogromům ze strany hinduistických nacionalistů v Indii. Co se to děje?
Žijeme v pluralitním světě, zeměkoule se stává pestrobarevnou globální vesnicí. Mnozí lidé ale z této kulturní situace nemají radost. Pluralitu vnímají jako ohrožení, jako ztrátu tradičních jistot, jako chvění půdy pod nohama. Srdce mnoha současníků obestírá plíživá úzkost nejistoty. Vzrůstá poptávka po ztraceném ráji jistoty, po pevném zakotvení, po bezpečném a útulném příbytku pro utrmácené duše.
A právě tento ztracený ráj nabízejí „sektáři“ a „fundamentalisté“. Odpovídají na hluboké a oprávněné potřeby současné generace. Fundamentalistické skupiny nabízejí kýžené ostrovy bezpečí v moři nejistoty. A často to dělají s těmi nejlepšími úmysly a navíc úspěšně. Fundamentalisté totiž mohou být zcela mírumilovní, laskaví a „neškodní“, mohou se spokojit se znovunalezeným rájem a prostě se z něj společně těšit.
Problém nastává v okamžiku, kdy se fundamentalista rozhodne své ideály prosadit, tedy vnutit vlastní černobílou vizi celému lidstvu. Tehdy se z něj stává fanatik. Fanatik netouží jen po bezpečí, zakotvení a jistotě. Potřebuje své ideje uplatnit. Nebude hotov a nenalezne klidu, dokud celý svět nepřijme jeho vizi. Trpí „šílenstvím jedné myšlenky“. Fanatická víra totiž prahne po sebepotvrzení, vyznačuje se „rozzuřenou neústupností jednoznačnosti“. Fanatik týrá sebe i své okolí „mravním terorem“, součástí jeho psychického profilu je „vášeň po dokonalosti“, bývá to člověk bez humoru, tvrdý jako skála.
Fanatik pochopitelně většinou naráží ve svém okolí na nepochopení a odpor. To v něm zákonitě posílí pocity ponížení a křivdy. Jeho mučivé vnitřní napětí se potom často promění v hořkost a agresivní hněv. Obvykle dřív nebo později začne vyhlížet konkrétního viníka, symbolického reprezentanta Zla. Obvykle nakonec ukáže prstem na hlavního nositele zkaženosti a zvrácenosti světa. Na Židy, Romy, Američany, náboženské nebo etnické menšiny, státní úřady nebo potratové kliniky.
A tehdy přichází zlověstný zkrat. Fanatik totiž podléhá kouzlu prastarého mýtu o očistné moci násilí. Poskvrněnou tvář světa je třeba zkropit krví oběti, aby mohl být nastolen kýžený řád. V kosmické bitvě Dobra a Zla není místa pro slitování. Vlastní pochyby musí být přehlušeny militantním „výkřikem po dokonalosti“, teroristickým činem.
Právě v těchto souvislostech dávají smysl bombové útoky na potratové kliniky v USA, útoky muslimských teroristů na instituce západních zemí, či protikřesťanské pogromy hinduistických nacionalistů v Indii.
Fanatikové agresivními činy přebíjejí vlastní strach a úzkost. Odpovědí na fanatismus proto není ateistická skepse, ale spíše dospělá víra a z ní pramenící odvaha žít s nedokonalostí a nejistotou.



 
 
NÁBOŽENSTVÍ A NÁSILÍ
 

Bratrstvo 10/2008