PÁN
Roman Mazur

Když ho vezli na popraviště, byl už devadesátiletým stařečkem. Jmenoval se Polykarpos. Byl biskupem – představeným křesťanů - ve Smyrně. Stalo se to při jednom lokálním pronásledování křesťanů v římské říši kolem roku 160.

Zde je citát ze zapsaného svědectví o jeho smrti: „Posadili ho na osla a vedli ho do města... Vstříc mu vyšli velitel policie Héródes a jeho otec Nikétés – ti ho přesadili do kočáru, sedli si vedle něj a přemlouvali ho. Říkali: „Co je špatného na tom, říci: Císař je PÁN, obětovat a učinit to, co s tím souvisí, a zachránit se?“ On jim zprvu neodpovídal, a když nepřestávali, řekl: „Neučiním, co mi radíte.“

Na stadionu byl takový hluk, že zpočátku nikdo nemohl nic pořádně slyšet. Dav chtěl na Polykarpa poštvat lvy. Ti ovšem, jak se ukázalo, nebyli k dispozici. Bylo totiž už po sezóně štvanic se lvy. Proto si vyžádali Polykarpovo upálení zaživa. Kvůli tomu lidé rychle snesli z dílen a lázní blízkých amfiteátru dříví a klestí.

Když ho chtěli přibít, aby jim při upálení neutekl, odmítl to: "Nechte mě tak. Ten, jenž dává vydržet oheň, mně dá i bez vašeho zajištění hřeby v klidu vydržet hranici.“ Potom ještě vzdal v modlitbě chválu Bohu. Pak už lidé hranici podpálili.

Co je v mém životě nejdůležitější? Co je mou nejhlubší touhou a nadějí? Že budu úspěšný, slavný, bohatý, šťastný, mravný? Pro Polykarpa byla nejhlubší hodnotou důvěra v Ježíše Krista. Tuto důvěru prokázal i tváří v tvář smrti. Necouvl, protože věděl, že Ježíš je PÁNEM – jeho vlastního života i smrti, ale i celého světa. Na otázku po tom nejdůležitějším ve svém životě by odpověděl možná takto: „Mé nejhlubší potěšení v životě i v smrti je, že nejsem sám svůj, ale že tělem i duší náležím svému věrnému spasiteli Ježíši Kristu.“
 
 
JEŽÍŠOVY TITULY
 

Bratrstvo 3/2009