JEŽÍŠ JE NORMÁLNÍ!
Jan Hrudka

 
Film pokládá otázky, kde skutečně končí hranice svobody a začíná manipulace. Do jaké míry je sedmileté dítě schopné tyto impulsy rozlišovat. Jakou stopu to na něm zanechá. Stane se ateistou, věřícím nebo fanatikem. Bude mít v dospělosti šanci se se svou minulostí vyrovnat podobně jako režisérka dokumentu Tereza Nvotová touto svojí prvotinou? Neklade si za cíl odpovídat na složité otázky víry a dětské psychologie. Začínající dokumentaristka chce otevřít dveře další diskusi a do děje téměř nevstupuje. Většina záběrů, zejména z Konference víry a ohně, je nesmírně výmluvná a přímý komentář nevyžaduje. Věřící tu freneticky zpívají oslavné písně o Ježíšovi a společně se modlí; výstupy jejich pastorů připomínají cosi mezi exhibicí popových ikon a slizkostí obchodních cestujících. Zrůdnější jsou záběry z přidruženého dětského koutku, kde mají ratolesti věřících vlastní lektorku: komunikuje s nimi podobným stylem, opět se snahou se jim přiblížit prostřednictvím jednoduché mladistvé mluvy a používání teenagersky zabarvených výrazů. Děti mátožně hledí na pastorku, která je častuje větami "ježíš je borec borců", a nejnadšenější je v okamžiku, kdy se zdeptané zhroutí v slzách na zem. Tady už jednání sekty zavání manipulací a týráním. Cenné je to, co si film Ježíš je normální! vetkl do podtitulu. Pohled zevnitř, tedy zobrazení světa svérázného společenství. Díky osobní zkušenosti se režisérce podařilo natočit pozoruhodné, velmi působivé záběry zevnitř komunity, která slučuje radikální víru s líbivou prezentací. Ve scénách zachycujících prostředí, atmosféru i působení kazatele, je film nejsilnější, ale o moc víc než tyto záběry nenabízí. Chybí mu názor a režisérka to často nedokáže ukočírovat. Na setkání s bývalou třídou a bývalým učitelem si častěji kouše nehty, nedá proudu názorů svých spolužáků směr a nedokáže se vymezit vůči učitelovým žvástům o tom, že Beatles jsou satanisté a že je učil kreacionismus i Darwinovu teorii, protože "nikdo přece nikdy nedokázal, že by měl Darwin pravdu". Nejvíc dokument postrádá komunikaci s objekty zájmu; ti jsou jen pozorováni ve svém umělém světě, režisérka se ale ani jednou nepokusí je konfrontovat s pohledem zvenčí. S tím, jak je nejspíš bude vnímat většina diváků - jako pomatené stádo vykřikující věty o tom, že ježíš je borec a bůh je náš táta. Chybí i víc fakt nebo názory odborníků, téma filmu zůstává neukotvené a bez souvislostí. A mně jakožto křesťanovi v celém dokumentu nejvíce chybí Kristus.
 
 
 
RECENZE
 

Bratrstvo 3/2009