ČAS NA PRAVDU???
Gabriela Horáková

Patnáctiletý brácha, který začal experimentovat s drogami. Kamarád, který si začal vydělávat tím, že drogy prodává. Rodič, který je nevěrný druhému partnerovi. Blízký příbuzný, který onemocněl zhoubnou nemocí a nepřeje si, aby to ostatní věděli. A vy o tom všem víte. Znáte pravdu, znáte pravý stav věci a stojíte před rozhodnutím, jestli tu pravdu máte sdělit někomu dalšímu. Jste právi, jste oprávněni říkat o druhých to, co oni sami říct nechtějí?

Pravda – zjednodušeně řečeno (vzdělaní páni filosofové prominou) – znamená ve svém prapůvodním smyslu „odkrytost“. Když se o někom řekne, že „žije pravdivě“, tak tomu rozumím tak, že žije s „odkrytými kartami“, neblafuje, nepodvádí druhé ani sebe falešnými esy v rukávu. (Tenhle příměr, pravda, kulhá na obě nohy, protože v reálu se s odkrytými kartami hrát nedá. Ale řekněme, že „odkrytá hra“ znamená hrát s tím, co člověk dostane do ruky, na férovku).

Takže když se vrátíme k onomu rozhodnutí – můžete odkrýt před druhými, že váš spoluhráč, tedy kamarád, rodič, sourozenec, příbuzný schovává karty pod stůl a druhým i sám sobě škodí?

Myslím si, že za určitých okolností můžete. Když vidíte, že hra třeba s drogami, alkoholem nebo výherním automatem, kterou váš kamarád nebo sourozenec rozjel, překročila hranici experimentu a brzy se vymkne kontrole. Vyčerpali jste své možnosti probrat všechno mezi čtyřma očima, vidíte, že druhý začíná blafovat a že má našlápnuto k totální prohře. Přibrat co nejdřív do řešení další - rodiče, přátele, odborníky, může pomoct. I když v případě všech možných závislostí nakonec zůstává na samotném závislákovi, jestli bude mít dost motivace, aby se svým otroctvím skoncoval. A tady je spousta prostoru pro pravdivý, otevřený, upřímný vztah, ve kterém toho druhého podržíte, podpoříte, povzbudíte, zdravě mu vynadáte, snad i osolíte špetkou černého humoru a jedete zase znova – podržíte, podpoříte, povzbudíte…

A pak jsou, myslím, určité situace, kdy člověk právo odkrýt pravdu o druhém nemá. Nevěra rodiče nebo kamaráda, nemocný příbuzný… to je jen pár příkladů situací, které jsou těžké, bolestné, znejišťující, pobuřující. A které mají tolik souvislostí, že je mnohdy neumíme dohlédnout. Motivům a důvodům jednotlivých aktérů často nejsme schopni zvnějšku porozumět. V lidských vztazích se těžko hledá jednoznačná odpověď na pilátovskou otázku „Co je pravda“.

Možná se najde příležitost s dotyčným o celé věci mluvit – a pak spíše než vynášet soudy a hledat za druhého řešení, může být lepší mluvit o sobě, o tom, co nás na celé situaci znejišťuje, čemu nerozumíme, co nám nahání strach, co náš štve. Nakonec nám ale stejně asi nezbude nic jiného, než nechat na druhém, aby se sám rozhodl, za jakých okolností a kdy hru otevře a karty vyloží. A než se tak stane, tak ten, kdo o všem ví (nebo si myslí, že ví o všem), bude muset unést tajemství. Což není nic jednoduchého, protože pracovat s tajemstvím nás většinou nikdo neučil. Unést tajemství není to samé jako druhého krýt a stát se spolupachatelem. Unést tajemství znamená (v souvislostech, o kterých mluvíme) ustoupit stranou a dát druhému prostor, aby se sám chopil zodpovědnosti za svůj život a své vztahy.

Neexistuje pravidlo, které by nám jasně řeklo, kdy o druhých pravdu vyslovit a kdy mlčet. Když nejde o život, pak můj osobní názor je, že méně znamená více. Méně o mluvit o tom, jak to s druhými „opravdu“ je, může nakonec znamenat nahlédnout jejich situaci v širším pohledu a více porozumět.






 
 
TÉMA
 

Bratrstvo 9/2010