UPADÁME V ZAPOMNĚNÍ...?
Alžběta Matějovská

„Otevřu dveře a shodim ze sebe boty, teď je čas na relax!“ Nebo to může být taky takhle: „Už před domem slyším dobře známý křik a jekot. Ano, to je má rodina! Otevřu dveře a za nima na mě vybafne bezzubá usměvavá hlavička plná zážitků.“ Asi si neodpočineme! Ale chceme pořád jen odpočívat? Myslet jen na sebe? Není to smutné přijít do prázdného bytu? Do ticha každodennosti? Naštěstí ještě stále chceme mít někoho, komu předáme své zkušenosti, koho můžeme ochraňovat před „zlým světem“, s kým se můžeme chlubit a komu můžeme nabídnout svou víru! Ale i tato chuť v dnešním světě mizí, přebírá ji kariéra. Ta je důležitá, ale po čase zjistíme, že nic nemáme. Náš život upadá v zapomnění. Tak to nechceme, a vrháme se do „rychlotvorby“ dětí, neboť náš věk je už dosti vysoký. Tak se lehko stane, že malé děti mají rodiče, kteří vypadají spíš jako prarodiče a ještě v dětství se o ně musejí starat, protože rodiče „senilní“.
Proč jsme dnes tak sobečtí? Jak to muselo být jiné, když dřív byla kariérou rodina? Centrem dění byla rodina, pýchou byly děti a nejlépe hodně dětí. Museli sice často od útlého věku pracovat na poli a v hospodářství, aby se rodina zvládla uživit, ale…o co je to horší než vysedávání u computru? Dnes je kariérou, centrem dění a pýchou práce a nejlépe hodně práce! Ano, výchova je náročná, to nezakrývám, ale vzpomeňme na krásné chvíle ze svého dětství! Copak je nechceme dopřát i někomu dalšímu?
Vychováváme děti, chceme, aby měly ten nejlepší život. Sledujeme, jak si hledají svou první lásku a vzpomínáme, na sebe. Jak to bylo krásné! Jen nás trochu zamrazí, že o nás brzy budou psát v časopisech, jako o tom, „jak to bylo před sto lety…“
 
 
KDYŽ SI DĚDA BABIČKU NAMLOUVAL
 

Bratrstvo 10/2010