Zdeněk Wirth, František Tichý, Hradec Králové  
 
OBSAH:
Titulní strana
Frontispice
Rud. Medek: Melancholické město
Historie města
Průvodce městem a popis
Musea, čítárny, knihovny
Vycházky a výlety
a) drahou
b) lyžařské
Turistův adresář
Plán bojiště r. 1866
Seznam illustrací
Seznam Insertů
Obsah
Inserty

Předchozí stránka
Následující stránka
Editorial
E-mail
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
Hluk hučících dvou řek, jež smývají tvé břehy,
zas slyším ztlumený na hradbách v aleji,
kde jeřáb, podzimem jenž vzňatý, jehož šlehy
jak skvrny krvavé jím vichrem zachvějí,
se skvěje zapálen, jak kdysi, dětství smavé
kdy v jeho koruně trhalo plody žhavé!
 
Dav něžných obrazů, jak ve snách jsem je vídal
za nocí sychravých v svém loži studeném,
kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal,
v půvabných závojích teď jde mi před zrakem
tlum malých bratří mých, jichž hluku plná síně,
nejmladší bambino v matčině sedí v klíně.
 
na prašných ulicích vše uličnictví malá,
rozkošné dětství hry a tíseň jinošství,
naivních vznětů plam, z nichž láska k zemi vzplála
panických nejistot vášnivá vítězství,
jež město zamlklé ve Wetzlar proměnila,
kde duše žíznivá slast první žití pila . . .
 
Tak stojíš, pochmurné, ó město nad vodami,
kde slunce bílou zář můj nejdřív uzřel zrak,
v tmě noci vnořeno, snů přelude mých známý,
otčino líbezná! Za noci, temné tak,
že věcem neživým tvar duchový dá živý,
jsi pro mne kouzlem vždy, z minula půvab nyvý
 
jde po tvých ulicích a parcích; v keřích hlohů
a v plotech brslenů zas známé barvy zřím,
za městem lučiny a lesy, sídla bohů
a družin satyrských, v jichž dechu zase dlím;
tak vzrůstáš zázračně vstříc výši, že zrak stěží
se může dohlédnout vrcholu tvojich věží.
 
Však vím, že mine vše, až prabudíš se zítra,
tvá melancholie že v hluku vyprchá,
jenž vpadne do tvých zdí, měštáků ruka chytrá
tvé prodá půvaby, mráz ničivého zla
tvou spálí květenu, oklestí břehy tvoje
a z houštin zarudlých vypudí faunů roje . . .
 
 
8
 
 
 
 
 
 
A cizích lidí dav se nastěhuje v krámy
pod stará podloubí, mu ničím nebudeš,
než skrovným tržištěm, v aleji pod lipami
společnost lhostejná svou bude tvrdit lež.
jíž říká od věků; hluk strojů, sirén hlasy
bolestný nesouzvuk vetkají do tvé krásy.
 
Jen v odpolední jas, kdy Jeseň v barvách vzhoří
kol pevnostních tvých zdí a v starých zahradách,
kdy s chladným večerem ztopeno v mlhy moři.
jímž elektrických lamp zaplane zmdlený nach.
jsi dávnvm městem mým, kdy ve snách jsem tě vídal,
kdy stesk jak lítá, saň mé žhoucí srdce hlídal!
 
A přece, v každý den ač tebe znovu ztrácím.
a prchlé kouzlo tvé té vůně nemá již,
pro niž se ze samot v tvé hlučné třídy vracím,
jsem štasten, po chvílích že klidu tobě blíž
naslouchám horečnému varu v tepnách žití,
zřím rušné zástupy, jichž proud se v temno řítí,
 
zlé slyším výkřiky a v mstivé zraky zírám,
života rudý děs však ducha neleká,
neb, lačný, dychtivě své srdce otevírám
pro fantom kosmický žhoucího člověka,
jenž silný v něze své a krásný, strázní množství
překonav vítězné, jde pro svůj úděl božství!
 

 
 
 
 
 
 
9
 
 
   
 

následující stránkanásledující stránka